Přejít na knihu

Autorka psala prý svou prvotinu celých sedm let. Škrtala, přepisovala a naslouchala připomínkám. Na textu je to znát. Je precizní a především nesmírně čtivý, žádná zbytečná slova. Román o ženách pro ženy není plytký a prvoplánovitý, navíc autorka je obdařena smyslem pro humor, takže hlavní hrdinka se nebere zas tak moc vážně a z mnohých nepříjemných situací vyjde právě díky smyslu pro sebeironii, s úsměvem. Text plyne lehce a ve chvíli, kdy už máte pocit, že je vše jasné, objeví se zápletka či naprosto nečekané odhalení. Je to román o matkách a dcerách, o lásce, o tom, jak je těžké najít sebe a pochopit své nejmilovanější.
Po matčině předčasné smrti nachází starší dcera Markéta její deník z Londýna. Vznikl před pětadvaceti lety, má dvě verze, ale jednu z nich matka nikdy s nikým nesdílela... Markéta čte neznámou verzi jí známého příběhu. Doteď byla přesvědčená, že o své matce ví vše, měly spolu vztah, který by jim mohl kdekdo závidět, ví, že se snažila vždy vytvořit pro své milované dcery fungující model rodiny, ve kterém po několika zklamáních chyběl mužský element, a že to nebylo jednoduché. Jak tedy zvládla ještě druhý život? Co všechno se dá z deníkových zápisků vyčíst?
Víme toho o sobě v rodině dost, nebo málo? Může člověk aspoň na chvíli vystoupit ze všech svých rolí? Pochopí pak lépe své mantinely? A je láska jen doplněk, nebo smysl života?